Mýty a fakta v komunikaci s neslyšícími

21.04.2021
V dnešním příspěvku se pokusíme společně zbořit několik  mýtů, které se mohou v komunikaci s neslyšícími objevovat. 


Prvním z mýtů v komunikaci s neslyšícími je mýtus, že každý neslyšící umí odezírat. Když někdo ztratí sluch, ať už v kterémkoli věku, neznamená to, že se automaticky naučí odezírat. K odezírání, stejně jako ke kterémukoli jinému umu, musí mít člověk určité vrozené předpoklady, talent. Neméně důležitým bodem je také podnětné prostředí, ve kterém daný jedinec vyrůstá a žije, a například i motivace k učení se novému. 


Druhým mýtem je například tento názor: Pokud vidíme, že nám neslyšící nerozumí, opakujeme sdělení stále dokola, dokud nám neporozumí. Toto vyjádření je ale opět nesprávné. V případě, že nám člověk, který odezírá, nerozumí, není vhodné mu opakovat stále stejné slovo nebo větu dokola. Pokud neslyšící člověk nedokáže dané sdělení správně odezřít, je lepší zkusit sdělení vyjádřit jinými způsoby, využít například jiných slov stejného významu. 


Velmi rozšířeným mýtem je i mýtus, že pokud chceme zjistit, zda nám neslyšící porozuměl, zeptáme se ho. V tomto případě není správným řešením ptát se neslyšícího, zda nám rozuměl, jelikož mohl rozumět něco zcela jiného, než bylo námi řečeno, ale není si této chyby sám vědom. V tomto případě je možné, že i přestože rozuměl nesprávně, neuvědomuje si to a odpoví nám, že rozuměl. Ani jeden z aktérů komunikace proto nemusí na první pohled poznat, že došlo k omylu v komunikaci. Nikdy se proto neslyšícího, který odezírá, neptáme, zda nám rozuměl, ale použijeme otázku: CO NÁM ROZUMĚL. V tomto případě mu tedy nedáváme na výběr pouze z možností odpovědi "ano/ne", ale přímo chceme, aby nám shrnul obsah našeho sdělení. A jak je psáno v knize Věry Strnadové "Odezírání je nejisté umění", mějme vždy na paměti základní motto: "Vím, že jsi přesvědčen, že jsi rozuměl, co jsem říkal, ale to, co jsi mi rozuměl, nebylo to, co jsem skutečně řekl."


Další mýtus, který se společně pokusíme zbořit, zní takto: Neslyšící, který umí odezírat, bude vždy rozumět našemu sdělení, pokud zajistíme vhodné podmínky. Ani tato informace však není tak úplně správná. Zajištění vhodných podmínek pro odezírání (např. vhodné osvětlení, konverzační vzdálenost, správná artikulace), je pouze jednou z částí úspěšného odezírání. Tyto podmínky nazýváme VNĚJŠÍMI a podrobněji se o nich budeme bavit v jiném příspěvku. Neméně důležité jsou ale také VNITŘNÍ podmínky, například psychický stav odezírajícího i mluvícího. Kupříkladu, pokud je jeden účastník (nebo oba) unavení, vyčerpaní, ve špatném psychickém rozpoložení, je odezírání ztížené, mnohdy až úplně nemožné. Odezírání je velmi složité a nejisté umění a nikdy nejsme schopni říct, zda bude úspěšné tak, jak by bylo potřeba. Na všechny podmínky, které ovlivňují úspěch odezírání, se zaměříme v následujících příspěvcích. 

Dalším mýtem, se kterým se můžeme ve většinové společnosti setkat je ten, že neslyšící při komunikaci nepozná, pokud na něho křičíme. Zde se také ale jedná o chybné sdělení, jelikož zrakem můžeme velmi snad rozpoznat doprovodné projevy křiku. Můžeme si všimnout například změny výrazu ve tváři, kdy křičící člověk vypadá často nepříjemně a rozčileně. Zvýšením hlasu se mění také způsob výslovnosti a tato skutečnost může výrazně zhoršovat dobré odezírání. 

Nesmíme také opomenout další mýtus, který je spojený s výslovností. Odezíráním nelze postřehnout například vady výslovnosti. Vady výslovnosti jsou ale často velmi dobře viditelné (např. breptání, ráčkování, chybná tvorba sykavek, ...). Vady výslovnosti mohou velmi ztížit, mnohdy až znemožnit úspěšné odezírání. 

A na závěr se seznámíme s posledním mýtem, se kterým je možné se setkat: Děti neslyšící od narození se mohou učit nová slova odezíráním. Ano, bylo by to krásné, pokud by to fungovalo. Ale bohužel je pravda taková, že dosud neznámá slova nelze odezírat. Proto není možné, aby se děti učili nová slova odezíráním, stejně tak, jako dospělý neslyšící nebude rozumět slovu, se kterým se nikdy předtím ve svém životě nesetkal. Proto je vždy dobré komunikaci přizpůsobovat situaci, používat známá slova, vyvarovat se cizím a složitým výrazům, u kterých je možné, že by je neslyšící nemusel znát.

Doufáme, že se vám náš dnešní příspěvek líbil a něco nového a zajímavého si z něho do svých dalších dnů odnášíte. Věříme, že pro nás pro všechny je opakování těchto pravidel velkým přínosem. 

A s jakým mýtem z oblasti odezírání a celkově komunikaci s neslyšícími jste se v životě setkali vy? 

Mějte se krásně. 

S láskou 

A & A